21. 12. 2016
Do ticha
Před Vánoci jsem byl pět dní ve tmě. Chtěl jsem o tom napsat článek, místo toho ale jen zveřejňuji to, co jsem si zapsal do diáře krátce poté, co jsem vyšel ven.
Důležití jsou lidé a je to o komunikaci. Jak říkali, člověk nežije v bublině, ale je mravencem toho, čemu se říká vesmír a všichni tvoříme dohromady celek budující impérium, nevíme přesně čeho, ale je to k něčemu dobré. A individuace je těžká věc, aby člověk mohl existovat sám o sobě a uvědomoval si, že tady jsem Já a tady je Ono, pokud je to tedy vůbec možné v tak spletitém světě poznat.
To tak se možná zavřít na pět dní do tmy, aby byl člověk alespoň chvíli sám, s nikým si nemohl psát, ani nikoho potkat ve virtuálním světě, dokonce aby si nemohl ani nabít mobil. Najednou zjistí, jak má vlastně v hlavě prázdno a kolik z těch myšlenek zabírají ostatní lidé a svět kolem. První dva dny člověk prospí, protože ho konečně nikdo nebudí, na vesnici je zdravý vzduch a vnímá jenom přestávky na jídlo, které mu donese jeho bližní. Jaké sny se mu zdají je věc indiviuální, ale nemusí to být nic příjemného. Pravděpodobně totiž mysl, když se ponechá delší dobu jen tak bloumat po rozlehlých končinách lidské hlavy, začne objevovat zákoutí, kde nikdo nebyl už roky a nejspíš tam není moc uklizeno. Po dvou dnech, kdy toho člověk ve dne ani v noci už moc nenaspí – ne snad, že by bylo důležité, zda je zrovna noc, nebo den, protože je stále stejná tma – vede se sebou dost dlouhý a monotónní monolog. Přehraje si všechny holky, které kdy měl, vetší chyby, které kdy udělal a křívdy, co kdy způsobil. Odhadem tak třikrát, většinou však ne víckrát. Mezitím se venku dějí věci, tak jako obvykle, ale v té zatemněné místnosti se neděje nic.
Někdy čtvrtý den mi to docvaklo. Být sám je asi ta nejhorší věc na světě. Člověk je kreativní, balancující a žijící shluk částic hrající pro ostatní velké divadlo světa a bez diváků se rozpadá na hromádku atomů šourajících se po zatemněných místnostech. Život bez lidí stojí za prd. V tom jsem chtěl otevřít dveře a vyjít ven, když jsem od mamky, které mi donesla jídlo zjistil, že jsem špatně odhadnul čas a zbývají mi ještě celé dva dny, ne jeden.
Co dělat, přehrál jsem si svůj život ještě jednou a promyslel si i pár životů dalších. Proletěl se po dvou dalších planetách a přehrál si náhodné holografické scény ze své hlavy. V Zahrádkách vycházelo Slunce a věděl jsem, že k snídani si dnes dám trochu elektřiny, světla a lidského objetí.
